Kterak vrazit makléři kudlu do zad aneb Za zeptání nic nedáš

Krupičkovi jsou taková bezkonfliktní a mile intelektuální rodina. Shánějí bydlení a zamilovali se do krásného bytu v lukrativní čtvrti města. Měli by to blízko do centra i do zeleně - zkrátka ideální místo pro život s dětmi. Nemovitost nabízí realitní společnost, která pro své klienty dělá opravdu maximum a ne jinak je to i v případě Krupičkových. Proběhla jedna prohlídka bytu, druhá prohlídka, jsou-li nějaké dotazy, makléř zjistí, co je třeba, Krupičkovi výskají štěstím, z bytu jsou naprosto nadšení, cenu akceptují, vše vypadá zalité sluncem…

Ovšem ouha… Paní Krupičková je tak trošku zvídavá a dospěje k závěru, že informace od makléře jsou sice vyčerpávající, nicméně by možná nebylo tak úplně od věci získat informace i přímo od zdroje – tzn. od samotných majitelů ostatních bytů (z té babky v přízemí, která pokaždé tak nenápadně vzdouvá záclonu, by možná mohla vypadnout nějaká pikantérie, o sousedovi na patře, který si v době prohlídek pravidelně zametá před vlastním prahem, nemluvě). Paní Krupičková proto nelení a zahájí domovní špionáž („No co, za zeptání nic nedám…“).

Naťukne tuhle, naťukne támhle a věci se dávají do pohybu - „Dobrý den, my jsme budoucí sousedi, a že jsem tak smělá, paní sousedko, japa se vám tady bydlí? Jací jsou tady sousedé? A vy určitě budete vědět něco bližšího o původním majiteli našeho bytu, že? My sice od našeho makléře nějaké informace máme, ale to víte, když se člověk může zeptat rovnou, nevyužijte to… A co společenství vlastníků, jak funguje? Že je předsedou pan Šťovík??? Ale to je náhodička, to je náš známý, tak to my s ním dáme řeč.“

Bum, prásk a rovnou na komoru! Paní Krupičková to pálí vlevo, vpravo a jede jako tank. Ve své špionážní umanutosti si však neuvědomuje, že v domě to začíná vřít jako v úle, i sousedé se (podobně jako madam Krupičková) dozvídají jeden na druhého víc a víc, na světlo boží vycházejí různé věci, které byly doteď zahaleny rouškou tajemství (kdo, s kým, od koho a hlavně za kolik,…), majitel předmětného prodávaného bytu se dopálí a na čí hlavu se posléze snesou všechny výtky??? Pochopitelně na páně makléřovu, který ovšem absolutně netuší, co se doteď dělo za jeho zády, neboť Krupičkovi ani v nejmenším nevypadali, že by měli potřebu rozjíždět jakékoliv vlastní pátrací akce.

I sjedná si milý makléř s nezbednými Krupičkovými osobní schůzku, na které je horlivě ujišťován, že „se nic neděje“, „jenom jsme vás nechtěli otravovat“, „do bytu jsme pořád zamilovaní“ a „naše dohoda platí“. Po pár dnech ovšem Krupičkovi přestanou komunikovat a asi po týdnu přijde strohý e-mail, že už o byt nestojí, protože se dozvěděli jisté skutečnosti, a ono by to stejně nedělalo dobrotu, kromě toho, že to bylo celé jaksi šité horkou jehlou…

A makléř? Přemýšlí o smyslu své práce, o vlastní angažovanosti, která přišla vniveč, o klientech, kteří ke své přílišné horlivosti neměli žádný důvod. Do obchodu šel (ostatně jako vždy) s plným nasazením a připraven poskytnout tu nejlepší péči. Jak už to ovšem někdy bývá – makléř míní, klient mění…

A proto: naši milí klienti – vězte, že pro Vás děláme maximum, přenechte Vaše starosti nám a my budeme rádi Vašimi realitními parťáky a průvodci od začátku až do konce našich společných realitních dobrodružství J